Nábřeží
nezapojujeme do kontextu města, naopak, započatý proces bláznivé
regulace
oddělující řeku od dění ve městě ještě znásobujeme bariérou vzrostlé
zeleně.
Dokončujeme
to, co kdosi před námi udělal jen na půl cesty - oddělujeme řeku od
okolí
totálně a tak vytváříme novou kvalitu. Na úzkých pruzích země, které regulátoři
a
plánovači vyčlenili jako biokoridor - minimum, které je město ochotno poskytnou
zeleni
- příroda přebírá prim. Ze současného sporadického porostu vzniká
neprostupná
zelená hradba, kterou se příroda odděluje od města jako se město
oddělilo
od ní…
Levou
stranu nábřeží rozšiřujeme o stezku zeleným koridorem - nezbytné minimum,
které
je zdivočelá zeleň ochotna poskytnout ze svého hájemství… Stezka vzniká
rozšířením
okraje regulační zdi v polovině svahu koryta, asi metr a půl nad hladinou a
přibližně
dva metry pod úrovni okolního města. Spolu se stěnou zeleně tak vytváří
koridor,
kde člověk nemá vizuální kontakt s okolní realitou města. Ocitá se tak v
divoké
přírodní senzaci, v oáze klidu uprostřed města.
Vysunutá
platforma stezky se na několika místech propadá ve formě schodů až k
hladině řeky Svratky pro přímý kontakt „pozorovatele“ s
vodním živlem.